Poradna pro osobní rozvoj - terapie, homeopatie, autopatie.

Ing. Michaela Plzáková

Homeopatie

Homeopatie je léčebná metoda stará přibližně 200 let. Jejím zakladatelem je německý lékař, chemik a překladatel Samuel Fridrich Christian Hahnemann. Podle údajů WHO je homeopatie druhou nejrozšířenější metodou léčby na světě co do počtu pacientů, a to po tradiční indické a čínské medicíně. Klasická medicína evropského typu je až na třetím místě.

Zatímco klasická medicína evropského typu podává léky podle zákona protikladu, homeopatie je založena na opačném principu – principu podobnosti. Podstatu homeopatické léčby vystihuje věta „similia similibus curantur“, tedy podobné se léčí podobným. Látka, která určité symptomy může přechodně vyvolat u zdravého člověka, dovede tytéž symptomy vyléčit u člověka nemocného.

Pokud bychom uvedli zjednodušený případ akutního symptomu jako je horečka, klasická medicína by podala acylpyrin, který horečku snižuje (jde proti), zatímco homeopatická léčba by spočívala v podání léku, který by u zdravého člověka s fyziologickou teplotou naopak horečku vyvolal, např. beladony. To však pouze v případě, že by celkový stav pacienta odpovídal obrazu tohoto léku. Tím by se organismu předala informace, co v něm právě není v pořádku. Na základě této informace by organismus sám začal pracovat na uzdravování se, čímž by také došlo (někdy možná po chvilkovém zvýšení horečky) ke snížení teploty u nemocného. Toto byl velmi zjednodušený případ akutního symptomu.

Hlavní oblastí působnosti homeopatie jsou však chronické nemoci, které jsou ve většině případů klasickou medicínou neléčitelné, např. alergie, astma, deprese, zvýšený krevní tlak, nespavost, různé strachy, např. klaustrofobie… ale také ekzémy, gynekologické problémy, např. opakované mykózy, onemocnění zažívacího traktu, dokonce i některé typy předrakovinových stavů.

Poznatky o homeopatických lécích se zakládají na mnohokrát opakovaných klinických experimentech, které se provádějí již od Hahnemannových časů. Dobrovolníkům se podávají léky, jejichž povaha a název jim nejsou známy. Poté jsou zaznamenány všechny symptomy, způsobené lékem, takže je možné z celkového takto vytvořeného obrazu zjistit oblast působnosti léku.